Nejstarší zapomenutá hračka
Příběh třetí z Dobromilova království
✨ Dávno, dávno, předávno... ještě dávněji, než si dokážeš představit...
V dobách, kdy po zemi chodili mamuti a šavlozubí tygři, žil v jedné jeskyni starý pračlověk. Nebyl to lovec jako ostatní – jeho ruce byly zručné jinak. Uměl z kamene a kosti vyřezávat malé figurky zvířat.
Vyřezával mohutné mamuty s dlouhými kly. Vyřezával bizony se skloněnými hlavami. Vyřezával tygry s ostrými zuby a vlky s pozornýma očima. Děti z kmene si je braly a hrály si s nimi u ohně, zatímco dospělí vyprávěli příběhy o velkých lovech.
Ale jednoho dne starý vyřezávač zkusil něco jiného. Nevyřezal silné zvíře ani nebezpečnou šelmu. Vyřezal něco křehkého a krásného – malého motýla s roztaženými křídly.
Děti se na motýla podívaly, ale nikdo si ho nevzal. "Co je to za zvíře?" ptaly se. "To se nedá lovit. To není silné." A tak si vzaly mamuty a tygry a motýla nechaly ležet v koutě jeskyně.
Pak přišel čas, kdy kmen musel odejít. Stáda zvěře se přesunula a lidé museli jít za nimi. Sbalili si své věci, své nástroje, své figurky – ale na malého motýla v koutě nikdo nevzpomněl.
A motýl zůstal sám.
Ležel v tiché jeskyni, zatímco venku plynuly roky. Desetiletí. Staletí. Tisíciletí.
Písek ho pomalu přikrýval jako měkká přikrývka. Svět se měnil, ale motýl čekal dál.
Mamuti vymřeli. Ledovce přicházely a odcházely. Lidé se naučili stavět domy a města. Objevili oheň, kolo, písmo. Vybudovali pyramidy a mrakodrapy. A po celou tu dobu malý kamenný motýl tiše spal pod vrstvou prachu a písku, zapomenutý na čtyřicet tisíc let.
Až jednoho dne, v docela obyčejném roce, přišel do té jeskyně zvědavý kluk jménem Tomáš. Byl tam s rodiči na výletě a zatímco dospělí četli informační tabule, on si hrál v písku u vchodu do jeskyně.
A pak jeho prsty narazily na něco tvrdého.
"Mami, tati, podívejte! Našel jsem motýla!" vykřikl Tomáš a v dlani držel malou kamennou figurku s roztaženými křídly.
Rodiče se podívali a oči se jim rozšířily úžasem. "To je... to musí být pravěké," zašeptala maminka. "Měli bychom to odevzdat do muzea."
Ale Tomáš motýla pevně sevřel. "Prosím," řekl tiše. "On čekal tak dlouho. Nechci, aby zase ležel sám někde ve vitríně, kde se na něj lidi jen dívají. Chci, aby měl domov."
Rodiče se na sebe podívali. Viděli v synových očích něco zvláštního – jako by ten kluk věděl něco, co oni nechápali. A tak přikývli.
✨ "Budeš se jmenovat Křidýlko," rozhodl Tomáš.
"A už nikdy nebudeš sám." ✨
Od toho dne byl Křidýlko Tomášovým nejcennějším pokladem. Nosil ho v kapse do školy. Měl ho na nočním stolku, když usínal. Vzal si ho na vysokou školu, na svou první práci, na svou svatbu.
Léta plynula a z Tomáše se stal dospělý muž, pak otec. A když se jeho syn poprvé zeptal: "Tati, co je to za motýla?" – Tomáš se usmál a začal vyprávět příběh o pračlověku, který vyřezával figurky, a o malém motýlovi, který čekal čtyřicet tisíc let na někoho, kdo mu dá jméno a domov.
"A teď," řekl Tomáš a vložil Křidýlko synovi do dlaně, "je čas, aby Křidýlko
měl nového kamaráda. Postaráš se o něj?"
Chlapec přikývl s vážnou tváří. "Slibuji, tati."
A někde v Dobromilově království se čaroděj Dobromil usmál ve svém cylindru. Protože věděl, že Křidýlko už nikdy nebude zapomenutý. Našel nejen domov, ale celou rodinu – na věky věků.
A tak nejstarší zapomenutá hračka na světě
se stala tou nejvíce milovanou.
Protože na lásce nezáleží, jak dlouho čekáš –
záleží jen na tom, že nakonec přijde. 🦋💜
Konec třetího příběhu
📖 Příběhy z Dobromilova království