Vojáčci z Titaniku
Příběh čtvrtý z Dobromilova království
✨ Bylo to v dubnu roku 1912, kdy se na svou první a poslední plavbu vydala nejslavnější loď světa...
Titanik – loď, o které se říkalo, že je nepotopitelná. Na její palubě cestovali bohatí i chudí, staří i mladí, a každý z nich měl své sny o novém životě v Americe.
Hluboko v podpalubí, mezi kufry a bednami, ležela malá dřevěná truhlička. Nebyla zdobená zlatem ani vykládaná drahokamy. Byla prostá, ale uvnitř ukrývala něco vzácného – dvanáct cínových vojáčků, kteří stáli v řadě jako na přehlídce, každý s puškou na rameni a odhodlaným výrazem v tváři.
Truhlička byla dárek. Tatínek ji poslal napřed lodí, aby na jeho děti čekala v New Yorku. "Až doplujeme," napsal do dopisu, "budete mít každý šest vojáčků. Budete si s nimi hrát a vzpomínat na naši velkou cestu přes oceán."
Ale té noci, 14. dubna, se stalo něco strašného. Titanik narazil na ledovec. Obrovská loď, která měla být nepotopitelná, se začala potápět do ledových vod Atlantiku.
A s ní i malá truhlička s vojáčky.
Vojáčci klesali tmavou vodou stále hlouběji a hlouběji. Kolem nich plavaly střepy porcelánu,
kousky dřeva, ztracené dopisy. Až nakonec truhlička dopadla na písčité dno oceánu
a tam zůstala ležet.
V tichu. V tmě. V chladu.
Roky plynuly. Nad hladinou se odehrávaly války a míry, rodily se nové generace a staré odcházely. Ale na dně oceánu čas plynul jinak. Vojáčci stáli v řadě, věrní a trpěliví, a čekali přes sto let.
Až jednoho dne se v hlubinách objevilo světlo. Malá žlutá ponorka s velkými reflektory prozkoumávala vrak Titaniku. Byla to expedice lovců pokladů – lidí, kteří hledali ztracené cennosti z potopené lodi.
"Podívejte!" vykřikl kapitán ponorky a ukázal na obrazovku. "Tam v písku! Vidíte tu truhličku? Vypadá jako šperkovnice! Možná je plná zlata!"
Robotická paže opatrně uchopila truhličku a vyzvedla ji na palubu ponorky. Celá posádka se shromáždila kolem, když kapitán pomalu otevíral víko...
"To není zlato," řekl zklamaně jeden z potápěčů.
V truhličce, stále v dokonalé řadě, stálo dvanáct cínových vojáčků. Víc než století na dně oceánu a oni stále stáli zpříma, stále drželi své pušky, stále vypadali, jako by byli připraveni bránit něco důležitého.
Nastalo ticho. A pak promluvila nejmladší členka posádky, potápěčka jménem Anna:
✨ "Někdo je poslal svým dětem. Dětem, které na ně čekaly.
A vojáčci čekali taky – víc než sto let.
Nemůžeme je prodat. Zaslouží si víc." ✨
Kapitán se podíval na vojáčky, pak na svou posádku. Bylo jich právě dvanáct. Pomalu přikývl.
"Má pravdu," řekl tiše. "Rozdělíme si je. Každý z nás si vezme jednoho a necháme si ho na památku. Na památku těch, kdo na Titaniku cestovali, a na památku dětí, které na tyhle vojáčky nikdy nepřestaly čekat."
A tak každý člen posádky dostal svého vojáčka. Anna si vzala toho nejmenšího,
s trošku nakřivo nasazenou čepicí. Pojmenovala ho Viktor.
"Protože jsi přežil," zašeptala mu. "A protože teď už nikdy nebudeš sám."
Dvanáct vojáčků, dvanáct nových domovů po celém světě. Jeden teď stojí na krbu v Norsku, jeden na psacím stole v Brazílii, jeden na poličce v Japonsku. A každý z nich ví, že nakonec splnil svůj úkol.
Nedorazili k dětem, kterým byli určeni.
Ale našli jiné děti – velké děti s odvážnými srdci,
které pochopily, že některé poklady nejsou ze zlata.
Některé poklady jsou z cínu, trpělivosti a věrnosti. ⚓💜
Konec čtvrtého příběhu
📖 Příběhy z Dobromilova království